Článek XIII. – Skleněná srdce aneb jak nerozbít něčí srdce na kousky

Byl podzimní podvečer. A na lavičce v parku mezi stromy, ze kterých opadávali listy, vítr byl slyšet, jak poletoval kolem nich, seděli dva. On držel v rukách rozbité sklo "to je jako mé srdce, rozbité na kousky," pravil. Ona naopak držela v rukách sklo pevné jako skála. Nechápala jeho pocity, proč to jeho je rozbité, myslela, že láska nemůže jen tak rozbít srdce, že je pevná a silná.

Nesetkala se ještě s nikým, koho by láska takto zlomila. A tak ji začal vyprávět ...

"Přestala mě milovat, jsem pro ni jen vzduch," vyhrkl ze sebe slabým hláskem. Bylo slyšet, jak se mu vyslovením těchto slov ještě chvěje hlas. Cítil se špatně, věděl, že ji nechce ztratit, ale hledal chybu pouze v ženě, že ona ho nemiluje, že ona je ta, která to zavinila.

Ona zhluboka nasála čerstvý vzduch, dlouze vydechla a vložila se do jeho slov: "Děláš ženu opravdu šťastnou? Připomínáš jí každý den, jak je výjimečná?". Ona věděla, jak je láska pevná, když se oba snaží, aby vztah vzkvétal a dále se rozvíjel. Měla partnera, se kterým byla šťastná, který jí uměl ocenit. Muž jen nevěřícně koukal před sebe, jak vítr hýbe korunami stromů a přemýšlel nad tím, co ona právě řekla. Nepřemýšlel, že ten kdo je na vině může být i on. Nemyslel si, že chyba může být i v něm.

"Něco na tom bude..." řekl a schoval obličej ve svých dlaních, aby nebylo vidět, jak smutek pomalu ale jistě ovládá celé jeho tělo.

"Muži si myslí, že žena je podvádí jen tak, ale tak to není. Žena se s tím mužem necítí šťastná. Muž ji neumí ocenit, bere ji jako samozřejmost a včas si neuvědomuje, co má, až kdy ženu pomalu ztrácí, uvědomí si, že už začíná být pozdě a až v ten moment začíná o ženu opravdu bojovat. To je ale většinou už příliš pozdě." Řekla a vyčítavě se na něj podívala. Byl v rozpacích, nevěděl, co jí říct. A opravdu si začal uvědomovat, že pokud nezmění přístup, že bude každý jeho vztah končit tak, že žena od něj odejde.

Chtěla mu pomoci, a tak mu dala do rukou své pevné sklo, které celou dobu svírala pevně v rukách, aby pochopil, jak může být láska pevná a silná, pokud jsou oba ve vztahu šťastní. Pokud dávají přesně tu lásku, kterou naopak dostávají.

Nikdy nic podobného předtím necítil. Pevně stiskl sklo, které mu ona předala, a začal cítit, jak se v něm pomalu cosi zlomilo. Začal cítit, jak může být láska pevná a silná, přesně tak, jako to sklo. Že když on bude ženu vnímat, naslouchat ji, bude jí každý den přesvědčovat o tom, že právě ona je výjimečná, bude jí to ona tou samou láskou stokrát vracet. Že když si bude stále uvědomovat co má, nemůže ženu nikdy ztratit. Konečně to začínal chápat, podíval se na ni pohledem, který naznačoval malinký úsměv, jež pomalu osvětloval jeho obličej, a jeho srdce se pomalu začínalo zase zalévat krví.

Pomalu se začínala blížit noc, hvězdy se jasně rozzářili na obloze a jejich rozhovor se pomalu blížil ke konci a tak ji za vše poděkoval, vrátil jí její sklo, rozloučili se a své rozbité sklo hodil navždy do koše.

Už navždy se poučil ze svých chyb a jeho další vztah byl plný lásky a štěstí.